MONTANE JIBE JAHA 2026: Dvanáct dní na hraně zimního extrému

Proto je zbytečný se tím stresovat. A tak se tím nikdo, alespoň na oko, nestresoval a nebyly slyšet žádné velké projevy čehokoliv, jen šustění péřovek, cvakání hůlek a tiché odpočítávání v hlavách těch, kteří se rozhodli vstoupit do dvanáctidenní nejistoty. Nejistoty, která tvoří jistý základ zážitku.

Čtvrtý ročník Montane JIBE JAHA 2026 odstartoval.

Trasa vedla z Jizerských hor přes Krkonoše, Orlické hory, Krlaický Sněžník, Jeseníky, Oderské vrchy pod D1 až do Beskyd a končí v razovitem Havířově. Na výběr 150, 300 nebo 600 kilometrů zimní krajinou. Bez podpůrných týmů. Bez komfortu. Jen člověk, batoh a česká zima, která umí být krásná i krutá během jediného dne.

Na startu stálo dvacet pět statečných a z toho pět ještě statečnějších žen. Jak jest možná známo, tak není zrovna prospěšné se upínat na vytvořené plány a na nich si vytvářet očekávání, protože budoucnost stejně jako počasí jsou proměnlivé a klíčem k úspěchu je adaptace na vzniklé situace. Takže ten kdo se adaptoval tomu bylo dobře.

Nadšení, které hřeje víc než péřovka

„První hodiny jsou vždycky klamavé,“ říkal Tomáš, který šel 300km trasu. „Cítíš energii, euforii, adrenalin, máš natrénováno, všechno funguje. Jenže víš, že to je jen dočasný stav, který dříve, ideálně později přejde do první krize“

V Jizerských horách byly ideální sněhové podmínky, hlavně tedy pro lyžaře. Pod nulou a upravené stopy. Petr si pochvaloval rychlý skluz po tvrdém podkladu. „První den byl krásný. Měl jsem pocit, že bych mohl jet věčně.“

Jenže už večer přišlo vystřízlivění. Tělo se začalo hlásit o slovo. Někteří hledali místo na krátký spánek, jiní pokračovali dál, aby využili dobré podmínky.

„První noc je test,“ popisovala další účastnice. „Ani ne jestli na to máš fyzicky. Ale jestli zvládneš být sama, v noci, unavená .“ Na hřebenech Krkonoš přituhlo a bylo pod mínus deseti.

Ticho, které mluví

Druhý den přinesl trochu větru. Otevřené hřebeny Krkonoš byly přísnější a ti co první noc nespali na tom trochu vydělali. Minimálně co se podmínek týče. Ti co spali zase měli jasnější mysl a ztuhlejší sval. Protože jakmile tělo vycítí odpočinek, začne protestovat. Ale všichní víme, že odpočinek dělá mistra a mistři byli nakonec všichni.

150 km: První milník

Po třech dnech se uzavíral limit pro 150 km trasu. Ti, kdo ji dokončili, mluvili o směsi euforie a vyčerpání.

„Myslela jsem si, že to bude jen o nohách,“ říkala jedna z účastnic. „Ale bylo to hlavně o hlavě. Když jsem došla do cíle, chtělo se mi brečet. Ne únavou. Úlevou a radostí.“

Pro ostatní to ale znamenalo odpočinout a pokračovat dál.

Den 4–5: Krize

Broumovsko težké terénem a navigací. Ale pokryté sněhem a téměř v Ladovském zimním obrázku. Orlické byli ku některým milostivy a ukázali modrou oblohu a inverzi dole. Ale moc těch štastlivců nebylo. Spíš bylo hnusně. Hnusný prý taky bylo to, že na celém hřebeni jen jedna hospoda. Kralický Sněžník přinesl těžký terén a hluboký sníh. Únava už nebyla jen pocit – byla všude. V nohách, v zádech, v rozhodování.

„Pátý den byl nejhorší,“ říkal v cíli Tomáš. „Byla noc, minus deset, byl jsem sám a měl jsem chuť si lehnout do sněhu a říct dost.“

Neřekl.

„Vzpomněl jsem si, že doma sledují tracker. A že bych si to nikdy neodpustil.“Krize měla různé podoby – puchýře, omrzliny, žaludeční problémy, spánkový deficit. Někteří museli odstoupit. A právě tady bylo vidět, že JIBE JAHA není jen o síle.

„Když někdo odstoupí, není to prohra. Každý má svůj cíl někde jinde. Jde o to překonat alespoň několikrát svou hlavu a nechuť“ říkal jeden z organizátorů. „Zima si talé vybírá svou daň.“

Kdo zůstal na trati dál, vstoupil do zvláštního stavu. Únava se stala normou. Ticho bylo intenzivnější než hluk města.

„Začal jsem si povídat sám se sebou,“ smál se jeden ze závodníků. „Ne proto, že bych bláznil. Ale protože to pomáhalo držet rytmus.“

„Najednou už nejde o to být rychlý, ale vytrvalý.“

300 km: Další hranice

Limit pro 300 km padl v průběhu týdne. Ti, kteří jej dokončili, mluvili o jiné dimenzi únavy. Ta totiž postupně odchází a tělo se adaptuje. Ale ne, že by někdo přišel do cíle svěží, jen je to jiná, vytrvalá únava.

„Po třech stech kilometrech už tělo jede setrvačností“. „Ale psychika? Ta je silnější než kdy jindy.“

Poslední úsek směrem k Havířovu je mix všeho možného. Od ideální lyžovačky v jeseníkách po agropochod pod D10 a nestabilní Beskydy. A taky je to ta nejtěžší část.

„Věděl jsem, že to dám,“ říkal Tomáš. „Ale bolelo všechno.“ Každý krok byl vědomý. Každý metr byl krok k cíli.

Co si závodníci odnesli

„Zjistil jsem, že vydržím víc, než jsem si myslel.“
„Zjistila jsem, že samota není nepřítel.“
„Zjistil jsem, že největší soupeř jsem já sám.“

Montane JIBE JAHA znovu potvrdil, že není o medailích ani o sbírání výkonů. Je o zkušenosti a zážitku. Svým způsobem je to mentální dovolená.

O tom, že když zvládnete noc sami v mrazivých horách, zvládnete i krizové situace běžného života s větším klidem. Že nejdůležitější výbavou není ultralehký batoh, ale to, co si nesete v hlavě.

Tento ročník nebyl jen výzvou. Byl to hold lidské vytrvalosti.

Pětadvacet lidí vystoupilo z komfortní zóny a vstoupilo do bílého ticha. Někteří došli až do cíle, jiní skončili dřív. Ale každý, kdo se postavil na start, už udělal krok, který většina lidí nikdy neudělá.

A možná právě proto se mnozí v cíli, ještě unavení a promrzlí, usmívali a ptali se:

„Tak kdy zase?“

Pokud vás zajímá detailní průběh den po dni, autentické zápisky a další fotografie z trasy, najdete je na oficiálním webu zde: https://jibejaha.cz/montane-jibe-jaha-2026